Jak funguje vnímání

Článek je zpracován na základě knihy „Pravdu mám já, určitě ne ty“, kterou napsal Edward De Bono.

 

Úkolem vědy není pouhá analýza nebo popis, nýbrž i vytváření použitel-ných modelů světa. Model je užitečný pouze tehdy, když jej lze využít. Použití se neomezuje jen na předpovědi chování, ale znamená i zasaho-vání do tohoto chování.

De Bono uvádí, že existuje všeobecně zakořeněná představa mozku jako „telefonní centrály“. Podle tohoto modelu spojovatelka nepřetržitě zapojuje zástrčky do zdířek a vzniká spojení. To je však pasivní systém „skládačky“, který autor v knize často kritizuje.

 

Autor popisuje v souvislosti s mozkem model samoorganizujícího systému. Takový systém má vlastní život a dynamiku. Přicházející informace a neurální síť na sebe vzájemně působí díky své vlastní energii. „Spojovatelka“ je zde částečně pozorovatelem a částečně součástí činnosti.

 

Některé věci, k nimž v takových systémech běžně dochází:

Posloupnosti struktur: mozek funguje, protože představuje prostředí, v němž se sled aktivit ustavuje jako struktura.

Spuštění a rekonstrukce: mozek dokáže rekonstruovat celý obraz i   z pouhé jeho části, sekvenci může spustit její první část.

• Asymetrie struktur: posloupnosti struktur jsou asymetrické a díky tomu vzniká humor a tvořivost.

 

Vhled do situace: vstoupíme-li do řady struktur v poněkud jiném bodě než obvykle, můžeme se dát zkratkou. V tom můžeme spoléhat na náho-du nebo tak můžeme učinit záměrně.

Učení od konce: lze prokázat, že učení od konce je mnohem efektiv-nější než od začátku do konce.

Časová posloupnost: mozek zaznamenává minulost a struktury jsou závislé na posloupnosti předchozích zkušeností.

 

Sběrná oblast: každá struktura má velice širokou sběrnou oblast, takže různé podněty vedou ke stejnému výsledku.

Ostré rozlišení: hranice mezi dvěma sběrnými oblastmi je velice ostrá, takže lze zcela jasně rozlišovat i velice podobné věci – ovšem pokud pro to již existují vhodné struktury.

Zábor: jakmile struktura již existuje, je velmi obtížné ji přetnout a usta-vit novou.

Nesrovnalost: nabídnemeli mozku něco, co odporuje již ustaveným 

strukturám, mozek na to velice důrazně upozorní.

 

• Připravenost: struktury v mozku nejsou buď v aktivním, nebo pasiv-ním stavu, ale mohou být i ve stavu „připravenosti“. Ta závisí na souvis-losti a pocitech.

• Souvislost (kontext): to, které struktury se skutečně rozvinou, je ovlivněno minulostí, momentální aktivitou a také souvislostí, která na pozadí určuje úroveň pohotovosti různých struktur.

Cirkularita: může dojít k cirkularitě, kdy na sebe struktury cyklicky navazují. To je základ systémů přesvědčení.

 

• Dávání smyslu: mozek má velkou schopnost spojovat a sjednocovat vše, co je mu předloženo, tak aby to dávalo smysl.

• Pozornost: pozornost je jednotná a může se zaměřit na celé pole, nebo se může soustředit na jeho součást a zbytek ignorovat.

• Význam a smysl: pozornost se obrací k těm oblastem, které spouštějí existující struktury.

• Nulový stav: činnost mozku se nemůže ustálit na nulovém výsledku, kdy přijme vstup, ale odmítá se řídit ustavenou strukturou.

 

I když vám mohou připadat uvedené funkce mozku abstraktní, mají přímý dopad na každodenní myšlení a chování lidí. 

 

Více se můžete dozvědět o lidském myšlení a technikách efektivního myšlení v e-knize ve zkráceném provedení „Pravdu mám já, určitě ne ty“.

 

Snímek obrazovky 2019-04-25 v 20.45.32.p