Jak si lidé hrají

Článek je zpracován na základě knihy „Jak si lidé hrají“, kterou napsal významný americký psycholog  a psychiatr Eric Berne.

​

Kniha celosvětově proslulého psychologa a psychiatra Erica Berna je věnována teorii her, které spolu hrají lidé při vzájemných interakcích. Autor rozlišil několik skupin her: životní hry, manželské a sexuální hry, společenské hry, hry podsvětí, hry v poradnách a neškodné hry.

 

Hru Eric Berne chápe jako sérii činností, které zahrnují určitou past či lest. Je však po-třeba upozornit na to, že Berne rozebírá jenom nevědomé hry, které hrajeme a neuvě-domujeme si je, které nám však neumožňují dosáhnout skutečné blízkosti ve vztazích a činí náš život závislým na pravidlech hry.

 

Co nás nutí k tomu, abychom si vzájemně hráli?

Podle Bernova názoru, získáváme svou hru od rodičů. Hry se předávají z pokolení na pokolení. Jakákoliv hra konkrétního člověka se dá vypátrat v minulosti u jeho rodičů a u rodičů jeho rodičů, ale také v budoucnosti u jeho dětí. A v podstatě budou jeho děti učit tyto hry jeho vnoučata, pokud nedojde k nějakému zásahu z vnějšku. Výchova dětí vede ve většině případů k tomu, že je učíme hry, které by měly hrát. Lidé si často vybírají přátele a partnery mezi těmi, kteří hrají stejné hry.

 

Hry jsou jenom náhražkou skutečné blízkosti. Eric Berne je považuje za výraznou formu vzájemných vztahů. Ke skutečné blízkosti dochází pouze tehdy, když člověk chápe skryté motivy své hry a najde v sobě sílu, aby se z ní vymanil.

 

Ve své knize Berne vysvětluje, jak pochopit, jakou hru hrajeme. Kromě toho, přichází s informativní klasifikací hráčů a velmi zajímavě analyzuje svou sbírku nejrozšířenějších her – takových jako „Alkoholik“, „Kdyby nebylo tebe“, „Počkej, ty darebáku“, „Otrokyně“, „Vidíš, jak se obětuji“, „To je hrozné, že?“, „Vada“, a další.

​

Proč hrajeme hry?

Komunikace a potřeba uznání jsou pro člověka životně důležité. Jejich nedostatek působí podobně jako hlad. Každý z nás potřebuje samozřejmě různý objem kontaktů a uznání. Pro filmové herce bývá nezbytností neustálý obdiv a pochvaly (Eric Berne to nazývá „pohlazením“) i od neznámých obdivovatelů. Na druhé straně, vědec může mít vynikající náladu, i když získá jen jedno „pohlazení“ za rok od váženého kolegy.

 

Současně s potřebou uznání existuje i potřeba strukturovat, nebo jednodušeji řečeno, plánovat či programovat svůj čas. Tuto potřebu nazývá Eric Berne hladem po struktuře. Lidé se neustále znepokojují tím, jak by měli strukturovat svůj čas. Dobře známý je problém, který se často vyskytuje u mladistvých po prvním setkání: „Co jí (mu) mám říct?“ Tato otázka se často vyskytuje i u dospělých. Vzpomeňte si, jak bývá nelehké překonat situaci, kdy vznikne v rozhovoru pauza a my nevíme, co bychom měli dále říkat. A nikoho z přítomných nenapadne nic zajímavějšího, než říct: „Nezdá se vám, že ty stěny dneska večer na nás přímo padají?“

​

Eric Berne rozlišuje tři druhy programování času:

1. Materiální programování – to je to, co zpravidla nazýváme prací. 

2. Sociální programování – to jsou tradiční rituály nebo polokonvenční společenský styk. Základním kritériem takové komunikace je společenská přijatelnost, což znamená to, co se běžně nazývá dobrými způsoby. 

3. Individuální programování – to jsou takzvané hry. Individuální komunikace, zalo-žená na hře, vypadá na první pohled náhodně (právě tak se nejčastěji jeví svým účastníkům). Eric Berne odhalil, že tyto hry jsou podřízeny určitým schématům a dají se rozdělit do několika skupin. V průběhu mnoha let mohou být základem rodinného nebo manželského života, stejně jako života v různých organizacích, různé varianty jedné a téže hry.

 

Opravdová blízkost mezi lidmi začíná teprve tehdy, když se individuální programování stane intenzivnějším a společenské konvence a omezení začnou ustupovat do pozadí.  

​

Více se můžete dozvědět o komunikačních hrách mezi lidmi v e-knize ve zkráceném provedení "Jak si lidé hrají".